Satori

Homeostáza změny

Když už si na něco zvykneme, nechceme se toho vzdát. Ale to asi není problémem jen „moderního“ člověka, vždyť například i v budhismu je „ulpívání“ jedním ze základních životních jedů. Dokonce i tehdy, když hluboko uvnitř cítíme, že nejsme spokojeni, neradi něco měníme. Jsme přesvědčeni, že setrvávání na místě je bezpečnější, jistější. Ovšem, když se nad tím zamyslíme, není to spíše obráceně? Není to tak, že tolik potřebné jistoty nám dává právě neustálá změna?

Jsme tu, abychom se změnili

Ale co si pod takovou změnou představit? Změn je celá řada. Týkají se našich rolí profesních (změnit, či nezměnit zaměstnání…), soukromých (podstoupit plastickou operaci, či nikoli…) či životních (odejít ze vztahu, či setrvat…). Za změnu lze ovšem rovněž považovat i tu „vnitřní – hlubokou“ změnu, která neposouvá, respektive nemění jen naše fyzické tělo, ale hlavně naši mysl a ducha. Není to ta primární změna, bez které nemůže dojít k jinému pohledu na běžné změny dějící se kolem nás či v nás? Nejedná se o tu nejdůležitější (re)evoluční změnu, kterou by měl projít každý z nás?
Podle reinkarnační teorie přicházejí duše na tento svět v různých vtěleních do té doby, než se zde „naučí vše potřebné“, aby se „vyprostily“ z tzv. Samsáry – koloběhu znovuzrození, do té doby, než poznáme svou skutečnou podstatu. Je jasné, že toho nelze dosáhnout beze změny! Ano, jsme tady, abychom se „změnili“ – racionálně, duševně i duchovně vyzráli.

Rozpor svobody volby

Pojďme se v našich úvahách více přiblížit každodenní realitě s vědomím, že změna je součástí jakékoli přítomnosti. Jak jsem již napsal, změna je jedním ze základních rysů života, vývoje, evoluce… Je to přirozenost, kterou si často neuvědomujeme. Uvědomovat si ji začínáme, pokud se nejedná o změnu evoluční – pozvolnou, ale revoluční – skokovou. A to jsou ty změny, které se nás jakoby více dotýkají, které nás často bolí, tlačí nás do výstupu z naší komfortní zóny. Změny, které v daném okamžiku nenávidíme, přestože s odstupem času za ně býváme třeba i vděčni („Bylo to nepříjemné, ale zaplať pánbů, že jsem si tím prošel“.). Změny, které nám nezbývá než přijmout a smířit se s nimi (určité finanční determinanty obchodu). A naopak změny, které nám přináší možnost volby – volby, po které tolik toužíme, protože ji vnímáme jako jeden z parametrů svobody, ale paradoxně nám často způsobuje ty největší životní komplikace, starosti, obavy a strachy, protože s sebou přináší dilema rozhodování.
Jedná se o jakýsi rozpor. Chceme jistoty a neměnnost, ale zároveň svobodu, jejíž hlavní parametr spočívá v možnosti volby – mnohosti, výběru, moci se rozhodnout, což nám naopak jistoty jakoby bere. A tak se často ocitáme v kruhu myšlenek: odejít, či setrvat v dané roli (práce, vztah), vydržet a být trpělivý, či udělat ten či onen radikální řez (v řízení lidí, vedení firmy).

Racio versus Srdce

Na změnu se lze dívat dvojí optikou. Jednak racionální, logickou a jednak emocionální. Podle síly těchto dvou „energií“ – logických argumentů a emocionální atraktivnosti, ji buď uděláme, nebo ne. A jak dobře víme, rozum si s emocemi často „nerozumí“. Jedná se o jakési zvažování dané situace z pohledu logického, často bohužel pod tíhou ega, a z pohledu srdce, emocí, jakési intuice, nebojím se říci možná i duše.
Naše vnitřní argumentace rozumu často bývá v opozici s naší argumentací srdce a tento stav nás paralyzuje. Největší energii ke změně v sobě nacházíme v okamžiku, kdy náš self-talking (samomluva) je v kongruenci (v jednotě, rovnováze) a argumenty, jestli máme změnu provézst, či nikoli, jsou pro nás uchopitelné logicky a zároveň pozitivně dotované emočně.

Motivace ke změně

„Jestliže hledáš pomoc, uvědom si, že tu největší máš v sobě.“
Často se ocitáme v nejistotě, která pramení z nejednotnosti racionálních, logických či emočních argumentů na změnu v dané situaci. Je možné říci, které jsou silnější? V běžném životě nás dennodenně potkávají větší či menší překážky, které „musíme“ překonávat – tedy dělat rozhodnutí a změny. Logicky, racionálně víme, že bychom měli situaci změnit (například kouření, hubnutí, hněv…). O tom, že kouření způsobuje rakovinu a může i zabíjet, se dočteme na každé krabičce cigaret. Nebo že obezita výrazně zvyšuje vznik kardiovaskulárních onemocnění, také není žádné tajemství. Přesto kouříme a přibíráme… Co se tedy musí stát, abychom změnu udělali?

Franklovský vnitřní smysl

„Nezáleží na velikosti překážky, ale na velikosti smyslu, který vidíš v jejím překonání!“
Viktor Frankl ve své logoterapii tvrdí, že pokud vnímáme, že činnost (cíl) má pro nás opravdu hluboký vnitřní smysl, není problém překonat jakoukoli překážku!
Ano, vnitřní smysl! Ten se stává tou nejsilnější energií našich životů, je tím hybatelem, chcete-li barometrem, pro to, zdali se náš záměr vykonat tu či onu změnu „překlopí“ z pouhého chtění ke konání, k akci!

Příklady z praxe

Paní Anna byla se svým přítelem 10 let a celou dobu společně kouřili. Během té doby se několikrát snažili přestat, ale vždycky neúspěšně. Až přítel dostal infarkt. Lékaři ho varovali, že pokud nepřestane kouřit, je vysoké riziko, že se bude situace opakovat. Paní Anna věděla, že její přítel sám kouřit nepřestane, ale protože ho milovala, a věděla, že přestane-li kouřit ona, přestane i on. Najednou to pro ni byl ten pravý důvod. Našla svůj „Franklovský“ vnitřní smysl a dnes jsou to 3 roky, kdy ani jeden nekouří.
Pan Petr byl velký sportovec, ale když začal podnikat, na sport nebyl čas. Láska k jídlu však zůstala, takže se stalo, že začal soustavně a intenzivně přibírat, až se dostal na 130 kg při své výšce 195 cm. Věděl, že vysoká váha není zdravá a také nejen jemu, ale i jeho manželce vadilo, že se mimo jiné hodně potí a bez zadýchání nevyjde ani pár schodů. Snažil se zhubnout – někdy i úspěšně, ale vždycky se dostavil dobře známý jojo efekt. Až jednou jeho dcera onemocněla a potřebovala transplantovat ledvinu – pan Petr byl jeden z vhodných dárců, ale transplantace nemohla být provedena kvůli jeho obezitě. Najednou se stalo, že během několika měsíců Petr zhubl o potřebných 30 kg. Jako by i on našel ten vnitřní, hluboký „Franklovský“ smysl.

Rozhodnutí je na nás

Otázkou zůstává, zdali je nutné, aby se člověk dostal do tak svízelné situace? Zdali v sobě nedokáže vyprovokovat energii potřebnou pro danou změnu sám!?
Nejen z výše uvedených důvodů je nutné si uvědomit, že není změna jako změna. Ke změnám, které nemáme ve své moci, se stavíme jinak. Buď v sobě nalezneme sílu (právě pomocí výše uvedené kongruence) je přijmout, přizpůsobit se jim, nebo ke kongruenci nedojde a daná změna, která není absolutně v naší moci, nás ubíjí, sžírá, energeticky a emočně vyčerpává. Lze vnímat, že i přesto je rozhodnutí opět na nás. Možnost volby je stále zachována! Nejedná se sice o možnost danou změnu někam nasměrovat – to se děje tak či onak bez našeho přičinění, ale možnost volby, jaký vnitřní postoj si ke změně vytvoříme, tu zůstává.

Negativní a pozitivní změny

Tou nejpalčivější otázkou zůstává, jak rozeznat pozitivní a negativní změny. V přírodě je to dáno. Všechny změny jsou ve jménu vývoje, evoluce. Naproti tomu u lidí, díky jejich inteligenci, myšlení, respektive možnosti volby, může docházet ke změnám, které nejsou ve prospěch pokroku a vývoje a mohou být tzv. entropické (proti evoluční). To je hrozba volby. Pokud volba není dobře „uchopena“, může dojít ke změnám, které jsou pro vývoj v dané roli negativní ať už pro jedince, firmu, nebo pro společnost. Ale jak poznat ty negativní a pozitivní změny?

Carnegie a jeho síla intuice

Na tuto problematiku se lze dívat i pohledem ryze optimistickým, neboť na každé změně lze v podstatě z krátkodobého či dlouhodobého hlediska nalézt něco pozitivního. Na druhou stranu si každý ze svého života uvědomujeme, že je velmi slabou útěchou říci si, při jakékoli změně, že se vlastně nic nestalo, protože všechno je pozitivní. To nefunguje! Proto jsme určitým rozhodnutím vystaveni. A pak volíme podle toho, jestli jsme typem racionálním a převáží v nás logické argumenty, či emocionálním a převáží emoce či intuice.
Všichni asi dobře známe příběh jednoho z prvních amerických dolarových milionářů, kterým byl Andrew Carnegie (1835–1919). Ten ve svém životopise píše, že ty nejdůležitější změny ve své firmě prováděl především pod sílou intuice a emocí. Často došlo třeba i k tomu, že logické argumenty vedení firmy zaváděly strategii jedním směrem, a Carnegie se rozhodl na bázi intuice chod firmy otočit do směru opačného. Čas mu dal za pravdu. Daná změna na bázi intuice se ukázala jako trefa do černého.

Změna rovná se evoluce.

Evoluce rovná se život.
„Nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě jsem dělal na bázi intuice a emoce… a díky tomu jsem byl tak úspěšný…“ A. Carnegie
Na život můžeme nahlížet jako na neustálé pnutí mezi nespokojeností, ve které se v daný moment nacházíme, a spokojeností, ke které archetypálně směřujeme. A stejně jako je pro zachování života nutná homeostáza ve fyzickém těle, je nutné tento model přenášet i do světa „nehmotného“. Stálá spokojenost nás nutí ke stagnaci – k neměnnosti. Ale inspirujeme-li se minulostí přírodní říše, jak skončily organismy, které se nepřizpůsobily? Evoluční proces je zahubil. A stejně tak vnímám, že je nutná neustálá změna i v našich každodenních životech.

Zachování evoluce

Švýcarský psycholog C. G. Jung tvrdil, že za jeho úspěchem je téměř šestileté období depresí. K tomu, abychom se odhodlali udělat změnu, může vést i hluboká vnitřní nespokojenost. Co když ale nespokojenost postrádá smysl? Je následně větší pravděpodobnost, že změna, kterou na jejím základě uděláme, bude nešťastná? A nasměřuje nás to k další změně? V konečném pořadí změn povede to přesto k zachování evoluce?
Přeji všem čtenářům hodně štěstí v rozhodování se na životních křižovatkách, bez kterých se naše životy dnes a denně prostě neobejdou.
Text: Marian Jelínek, Jaroslava Timková